Zctnostinouz

Pokud se naleznou tací, kteří by mě rádi četli dál, nechť jim přeskočí prohlížeč na Občasník obsahu obskurního. Mnoho ke čtení tam toho zatím není, ale šance, že bude, je rozhodně větší než zde. Tady už totiž nikdy nic nepřibude;) Ale bylo to tu fajn...

Kromě tohoto poctivě zanedbávaného anonymního blogu mám ještě poctivěji zanedbávané osobní stránky, ve kterých naprosto odhaluju svou pravou identitu. A jelikož jsem si jako novoroční předsevzetí opět nadělil skoncování se zanedbáváním, stojím před jedním takovým nepěkným dilematem. Hodlám už zanedbávat pouze jeden z těchto webů a ten druhý zavrhnout úplně:) Ale který?

Výhodou osobního webu je, že ho navštěvují realní přátelé a známí. Má to nádech reality, kontaktu s ní. Oproti tomu nevýhodou je, že ho navštěvují reální přátelé a známí:) Což mi tak trochu podvědomě brání v publikování kdejaké pitomosti a krotí v přikrášlování jim známé reality.

Schválně zkuste uhádnout sami, který s následujících spotů popisujících jeden z mých běžných večerů bych publikoval anonymně a který „hrdě“ někde jinde pod svým jménem a drobnohledem přátel a svědků této události:)

1. verze:
Tanec s tajemnou

„Po chvíli magnificentního rozjímání s přáteli při sklence vína, jsem usoudil, že je ta správná chvíle poctít návštěvou toalety a cestou pozdravit další známé v lokále. Veden povznášející vinným opojením decentně kynu známým tvářím, když tu najednou tvář neznámá, plná ženskosti, tajuplná a přesto odhalující tolik své půvabnosti. Střet a nerozpojitelnost našich pohledů, jež by nám i magnety záviděly, pouze předesílaly vzájemné spontánní objetí našich těl v ležérní taneční postoj, těch těl, která nyní od sebe oddělovalo pouze všeříkající mlčení. A právě jeho rytmem jsme nechali unášet naše kroky po zbytek večera...“

2. verze:
Zase na sračky

„To sem se zase v jednom pajzlu nacamral tak, že sem každou chvilu běhal na hajzly. Při jednom tom sprintu jsem potkal jakousi rozmazanou megeru, kerá se mi, když viděla jak vrávorám, radši s opovrhujícím šklebem v gsichtě vyhla obloukem. Asi ju vystrašila moje otevřená náruč. Tu sem měl ale nachystanou pro záchodovou mísu. Ta v mojem objetí a bez jakýchkoli šklebů oddaně pohlcovala mou zvrácenou potřebu po zbytek večera...“

Posledních pár dnů mým myšlení zmítá duo otázek. Tou první je, kolik stojí díra v rohlíku u pokrmu zvaného párek v rohlíku. Druhou otázkou je, jak co nejlíp formulovat první otázku respektive pojmenovat onu díru:) Možné varianty:

• Díra v párku v rohlíku – je zavádějící, svádí k představě díry přímo v párku
• Díra v rohlíku u párku v rohlíku – dlouhý, neelegantní popis
• Díra v hotdogu – fungující řešení, jen do té doby, než zjistíte, že hotdog žádnou díru nemá, chudák prořízlej
• Párkodíra v rohlíku – to už smrdí češtinářským patvarem jako z národního obrození

Odpovědi na druhou otázku, jsem se teda nedobral. Tak zkusím apoň tu první. Jaká je cena této díry? Díra je přece nic a nic nemá hmotnou ani duševní hodnotu, tak jak může něco stát? Na druhou stranu někdo tu díru musí vytvořit, obětovat její tvorbě nějaký čas. A ten už něco stojí:) Ale kolik?

Rád bych to věděl, poněvadž uvažuju o tom, že začnu podnikat coby dodavatel těchto děr. Nulové náklady na skladování, přepravu atd. Jenom ten zisk si nějak nedokážu spočítat.

• Jméno: Země
• Narozena: 4 600 000 000 před Kristem
• Bydliště: Sluneční soustava
• Dosažené vzdělání: Planeta
• Nyní na mateřské dovolené:
  Coby matička Země vychovávám a starám se o lidské plémě. Věřím, že až dospěje, postará se ono o mě.
• Zdravotní stav: Nic moc

Nic moc...

...a proto dospějme a chovejme se už k přírodě hezky, je čas postarat se o naši matičku. Vemte si příklad ze mě. Já už 22 let nevykácel jediný deštný prales. Veškerý odpad třídím na smetí, brajgl, bordel a svinčík. Ten navíc podle barvy. Po seznámení mého podpaží s antiperspirantem moje město zaznamenalo citelné snížení hladiny škodlivých emisí. Při nočních jízdách používám játra s dokonalým spalovaním alkoholu. A tak bych mohl pokračovat dál a dál, kdybych si doma v zájmu šetření energií nepouštěl elektrický proud (respektive počítač) pouze na 5 minut denně:)

Tento spotík chtěl jen tak zlehka upozornit na The Blog Action Day, letos zaměřený na životní prostředí.

Ustlání si vlastní ruky bylo asi mým nejintenzivnějším zážitkem tohoto týdne. Hlavními aktéry této události byla nefunkční, zdvihacím mechanismem vybavená, po-zenitová válenda, jejíž bytelnost si při stěhování vynutila účast nejméně dvou chlapů a jedné kýly, a má před-zenitová pravá ruka, které budoucnost se ocitla v ohrožení.

To pořád slycháváte „Važ si té svojí staré postele, takovou pořádnou už neseženeš, dneska se prodávají samý tintítka, co se hned rozpadnou!“, ale jakmile vás takový postelní mastodont nečekaně skousne v předloktí, v okamžiku, kdy tiše, potmě, ve dvě v noci, unaveni ustýláte, dali byste za tintítko cokoli. Zkrátka past sklapla, přišla bolest, kterou jsem skrzevá přítomnost spících osob ze sebe nemohl vyřvat, tak jsem ji o to sprostšími výrazy vyšeptal. Následná kontrola úhlů, do kterých lze ruku ohnout, dopadla dobře – moc jich neubylo a především žádný nepřibyl. Pouze mi do rána přes valnou menšinu ruky vykvetla zelenomodročervená památka, která teď při večerních procházkách ulicemi města dráždí agresivní jedince. Asi si myslí, že jsem k ní přišel mužnějším způsobem:)

Smrtonosná past:)

Další významné události

Taky jsem si po třech měsících vyměnil břity u svého Mach 3 holícího aparátu. Na každý měsíc jeden mach, říkal jsem si. Vyšlo to a slavnostně jsem nasadil břity nové. Zaskočen jejich ostrostí, snížil jsem si počet znamínek na obličeji na polovinu. Až na tu bolest vítaný zásah do vizáže:)

Ještě bych mohl popsat, jak jsem si odrovnal kotníky, přivodil nerovnost na čele nebo...ale to byste mě už měli za příliš velkého citlivku. Nebo spíš nemehlo. Pomalu abych začal přemýšlet nad novou větou do životopisu, poněvadž „Můj zdravotní stav je dobrý“ už už postrádá na pravdivosti.

Úkol zní jasně. Musím vyrobit zařízení elektrotechnické povahy, vše řádně zdokumentovat do seminární práce a tu následně obhájit. Přesně do 25. dubna letošního roku. Komplikuje mi to pár maličkostí:

• Tou nejmaličkovatější je fakt, že dvacátý duben byl před půlrokem. Je až neuvěřitelné, jaké činnosti jsem schopen vyvíjet, jen abych nemusel pracovat na školních povinnostech. Vlastně jen díky tomu jsem začal pravidelné běhat, o něco méně pravidelně blogovat, sledovat seriály typu Knight Rider či Walker Texas Ranger. Také původně desetiminutové večeře se protáhly v tříhodinové seance u lednice, s tím, že čas studia nadejde po jídle.
• Jen pomyšlení na elektrotechniku ve mně vyvolává tělesné pochody podobné těm u nezdařilého pokusu o říhnutí v předklonu. Lidem se slabší fantazií doporučuji osobně vyzkoušet po vydatném obědě či flámu.
• Daný výrobek se mi nepodařilo oživit ani na třetí pokus. Čvrtý pokus se mi úspěšně podařilo svěřit znalejšímu spolužákovi, který mi výrobek předal s tím, že funguje. Tento názor s ním ovšem doteď nesdílím.
• Dost času určeného původně seminární práci jsem věnoval naprogramování zápočtové práce pro výše zmíněného spolužáka v rámci „výměny pobytu školních povinností“. Podotýkám, že program fungoval:)
• Nesnáším a nedokážu psát (občas ulhaným) stylem vhodným pro seminární práci. Nejradši bych místo ní odevzdal tento spot.
• Představa ústní obhajoby něčeho, co zjevně nefunguje a čemu hrdě nerozumím, přičemž texty v mé seminární práce vesele tvrdí o obém opak, je zajímavá:)

Výsledkem toho všeho je momentální „honění“ studijních záležitostí na poslední chvíli na úkor plánovaných prázdninových pobytů pod otevřeným nebem, v otevřené přírodě, plné otevřených náručí přátel, s otevřenými lahváči...Ghr! Chce se mi řvát. A tak řvu, samozřejmě při psaní seminární práce, jako kdyby Pinokia na šmirgl brali.

„Člověk starší dvaceti let, který cíleně poslouchá Tokio Hotel, nemůže být v pořádku, nejspíš bude psychycky narušen.“, line se z televize, lépe řečeno z úst sofistikovaného odborníka na lidské duševno v televizi. Zachovávám klid, ač vědom si svého věku a přítomnosti kapely Tokio Hotel v mé hudební sbírce, zodpovědně sedám k internetu a zadavám do vyhledávače „e-shop + svěrací kazajka“. „Svěrací kazajka“ proto, abych mohl zpacifikovat své narušení v pohodlí domova a ušetřil práci ústavům na to specializovaným, „e-shop“ proto, abych neohrožoval svým psychickým stavem normální spoluobčany při nákupu v kamenném obchodě.

Řádně zpacifikovaný narušenec

Během načítání výsledků vyhledávání přemítám, jak vážné to se mnou je. Přiznávám, Tokio Hotel si občas pustím, ať už ve stavu příčetnosti nebo ne, ale členy této kapely vyjmenovat nedokážu, natož určit jejich pohlaví. Na jejich koncertě jsem se také ještě neocitl, třebaže mě smrt umáčkáním stádem 15letých fanynek láká sebevíc. Navíc nerozumím jejích textům (zvláštní, že se mi to stává i u českých zpěváků – Langerová, Anna K). Tak snad to se mnou není tak špatné.

Jenže v tom si uvědomím, čím dalším ještě krmívám své uši. Leoš Mareš, miluju jeho texty, dodávají mi kuráž; když se s něčím takovým mohl prosadit, proč bych jednou já nemohl se svými texty. James Blunt, to nikdy neodolám a zpívám si s ním, samozřejmě za nepřítomnosti jakéhokoli tvora schopného sluchu. Backstreet Boys, Take That, East 17...jsem znepokojen, porucha bude vážnější, než jsem čekal.

To už vyhledávač vyhazuje výsledky. Veškeré nalezené svěrací kazajky jsou ale prodávané za účelem maškarádění na plesech nebo harašení při sexuálních praktikách. Stará dobrá kazajka pro šílence nikde, natož moje velikost. Proto v zájmu zachování bezpečnosti v našich ulicích prosím někoho, kdo disponuje svěrací kazajkou velikosti L, aby mi ji zapůjčil. Alespoň po dobu mého narušení. Díky.

Poznámka pod imaginární čarou

Budiž mi psychyckým příslibem do budoucna, že poslouchám i muziku schválenou lékařskou komorou, přiměřenou mému věku, pohlaví a orientaci. Jak tomu jistě činí i v úvodu zmíněný sofistikovaný specialista.